Za 10 let hlídání se nám podařilo státu – tedy běžným lidem – ušetřit napřímo 10 miliard korun a nepřímo další desítky miliard. Díky našim analýzám se totiž zastavil IT tunel za 8 miliard ve VZP a Finanční správa ušetřila přes 1 miliardu veřejných peněz na rozvoji IT systémů. Zároveň jsme pomohli rozkrýt například kauzu předražených elektronických dálničních známek za 400 milionů, která „sundala“ tehdejšího ministra dopravy, či machinace u zpětných bonusů nemocnicím. Stejně tak jsme přispěli k narovnání pokřiveného dotačního systému a prosadili důležité systémové změny ve fungování státu.
1. Stopka na tunel za 8 miliard
Všeobecná zdravotní pojišťovna má pod palcem zdravotní pojištění šesti milionů Čechů a každý rok nakládá se stovkami miliard korun. Je tak lákavým soustem pro všelijaké „žraloky“, kteří si chtějí z veřejných peněz kus urvat. Třeba u IT zakázek.
IT systémy VZP jsou totiž pro chod celého zdravotnictví zcela nepostradatelné. O to problematičtější je, že pojišťovna tyto systémy nevlastní. Více než dvacet let je provozuje a pronajímá americká firma DXC Technology.
Výsledek? Dokonalý vendor-lock. VZP nemůže jen tak odejít, protože bez systémů DXC by se zastavilo proplácení péče napříč celou zemí. Ročně tato závislost stojí mezi 300 a 500 miliony korun.
Cena vytůrovaná do nebes
V roce 2018 se pojišťovna rozhodla situaci řešit. Vedení zahájilo jednání o modernizaci IT, aby VZP konečně získala nad systémy kontrolu. V roce 2020 pak správní rada schválila spolupráci s DXC na novém informačním systému – zakázka byla odhadnuta na 1,75 miliardy korun. Klíčovou roli ve vyjednávání hrál náměstek pro IT Tomáš Knížek.
Ten byl ovšem o dva roky později odvolán kvůli kauze Dozimetr a s ním odešla i hybná síla vyjednávání. Nastalo půl roku naprostého ticha. Jeho nástupce Petr Nosek – bývalý náměstek ministra zdravotnictví – žádnou zvláštní aktivitu nevyvíjel.
V prosinci 2022 se tak náš zakladatel Michal Bláha jako člen správní rady začal ptát, kde celá věc vázne. Následně přišel šok: vedení pojišťovny přineslo novou nabídku DXC, které si práci na novém systému náhle nacenilo na neskutečných 7,6 miliardy korun bez DPH. Původní odhad byl přitom 1,75 miliardy. DXC tedy zvýšilo cenu více než trojnásobně!
Sazba poskočila z 19 800 na 31 500 korun za člověkoden — tedy měsíčně na 630 tisíc korun za jednoho pracovníka. Takhle luxusní sazbu překonaly za posledních 58 let pouze dva veřejné projekty v IT a u těch šlo vždy jen o krátkodobé zakázky v řádu jednotek milionů za zcela unikátní expertizy.
DXC si navíc sazbu nasadila bez ohledu na senioritu. Špičkový expert na kybernetickou bezpečnost vycházel stejně draho jako juniorní tester.
Pochybného znalce jsme nachytali na švestkách
Po kolečku dohadů předložila DXC mírně upravenou nabídku se sazbou 26 200 korun za člověkoden. K ní přiložila posudek soudního znalce Radka Beneše, který tvrdil, že předložená cena „se nachází v rozpětí ceny obvyklé v místě a čase.“ Akorát že vůbec.
Za Hlídač státu jsme provedli vlastní analýzu pomocí nástroje Watchdog Analytics. Její výsledek ukázal, že cena zcela vybočuje z běžného rozpětí. Začali jsme se tak znalce ptát, jak ke svému závěru dospěl a kde jsou podklady – zejména příloha, která měla obsahovat výpočty. Znalec nejprve slíbil její dodání v listinné podobě. Pak přiznal, že žádná taková příloha neexistuje.
23. srpna 2023 dorazil od znalce nový posudek. Závěr? Přesně opačný než tvrdil původně: předložená cena „se nachází nad zjištěným rozpětím ceny obvyklé“. Prý došlo u prvního posudku k „výpočetní chybě“.
Na základě toho oznámil tehdejší ředitel VZP Kabátek správní radě rozhodnutí: tříletá zakázka s DXC se ruší. Pojišťovna bude raději nový informační systém budovat vlastními silami za přijatelnou cenu.
2. Ušetřená miliarda Finanční správě
V roce 2023 jsme upozornili také na IT zakázku Generálního finančního ředitelství za více než 2 miliardy korun. Týkala se podpory, údržby a dalšího vývoje 30 let starého systému ADIS, bez něhož by stát nedokázal vybírat daně.
Dekády mělo systém pod palcem IBM, na kterém se ministerstvo financí stalo závislým. V roce 2020 sice správu systému převzala společnost O2 IT Services, IBM ale zůstalo jako subdodavatel.
Podivná verze stockholmského syndromu
Právě s ADISem se provázala část elektronické evidence tržeb, jejíž vývoj dostalo bez výběrového řízení opět IBM. Povolil to tehdy odbor Hlavního architekta e-governmentu, ovšem s několika podmínkami. Jednou z nich bylo, že do roku 2021 bude ukončena závislost na IBM a systém ADIS bude nahrazen novým, který půjde rozvíjet prostřednictvím otevřené soutěže.
Nic z toho se bohužel nestalo, čímž se dostáváme ke zmíněné zakázce za 2 miliardy na údržbu ADISu.
Za Hlídač státu jsme rozkryli, že se v ní GFŘ snažilo vyřadit levnějšího dodavatele. Naše analýzy pomohly dokázat, že argumenty úřadu o mimořádně nízké ceně při výběru byly liché. Díky tomu GFŘ získalo nového dodavatele s cenou nižší o miliardu korun.
3. E-dálniční známky dražší než papírové? Leda přes naši mrtvolu!
Hlídač státu hrál také významnou roli v rozkrývání kauzy elektronických dálničních známek. O co šlo?
Státní fond dopravní infrastruktury se v roce 2020 rozhodl nahradit papírové kupony a zadal zakázku na nový systém a e-shop společnosti Asseco. A to zhruba za 401 milionů korun za elektronický systém bez otevřené soutěže. Celková cena projektu byla 1,2 miliardy.
Obratem jsme upozornili na výraznou předraženost projektu, což dokládala naše odborná analýza. Zároveň jsme donutili stát, aby zveřejnil podrobnosti o zakázce, kterou do té doby držel v utajeném režimu – veřejnost tedy netušila, jaké firmy se o ni ucházely a jak vše probíhalo.
Ruka ruku myje?
Ukázalo se, že bylo osloveno pět firem. Tři z nich podaly nabídky, ovšem jejich obsah vzbuzoval řadu otazníků, zda nebyli uchazeči domluveni předem. To ale nebylo možné jednoznačně prokázat.
Každopádně po medializaci kauzy i řada dalších expertů potvrdila, že projekt lze zvládnout výrazně levněji, což symbolicky prokázal také víkendový hackathon, který jsme pomáhali organizovat, a během něhož IT dobrovolníci vytvořili funkční prototyp e-shopu.
Po veřejné kritice označil tehdejší premiér Andrej Babiš zakázku za nepřijatelnou a nechal ji zrušit. V lednu 2020 pak odvolal z funkce tehdejšího ministra dopravy Vladimíra Kremlíka. Následně došlo k restartu celého projektu, který se nakonec realizoval výrazně levněji.
4. Dotační klikačky doklikaly
Kdo je rychlejší, vyhrává. Tímto „klikačkovým“ stylem ministerstvo pro místní rozvoj dlouho rozdělovalo evropské peníze. Projekty tak nedostávaly dotace podle kvality a potřebnosti, ale podle toho, kdo stihl žádost dřív odeslat.
Výsledkem byly samozřejmě chaotické závody u počítačů – a byznys firem, které za úplatu „proklikávaly“ žadatele k dotacím. Nejvíc na klikačkách tratily menší obce, školy nebo nemocnice, které neměly IT zázemí ani drahé poradce.
Později muselo kvůli tomuto poskvilu ministerstvo hledat miliardy pro neúspěšné žadatele, kteří sice nebyli rychlí, ovšem byli pro občany reálně potřeba. Tedy se vše státu pořádně prodražilo.
Stačilo!
Z toho důvodu jsme za Hlídač státu intenzivně tlačili na to, aby byly klikačky co nejdříve zrušeny a nepáchaly další škody.
Nabídli jsme zdarma technickou podporu žadatelům o dotace, kteří měli pro Česko reálný přínos, otevřeli jsme jednání s ministerstvem a předložili mu řadu faktických podkladů, jak je daný systém nesmyslný.
Po dlouhých debatách ministerstvo pro místní rozvoj i s naším přispěním od „klikaček“ ustoupilo a změnilo pravidla.
5. Problém zpětných bonusů za miliardy
Další velké téma jsme otevřeli například v roce 2019 díky datům a analýzám registru smluv. Šlo o zpětné bonusy nemocnicím – tedy o systém slev, které zdravotní zařízení dostávala za velké nákupy od dodavatelů.
Na tom by samo o sobě nebylo nic špatného. Jenže tyto peníze obvykle zůstávaly „bokem“ nemocnicím, i když jim zdravotní pojišťovny proplácely plnou částku za danou objednávku. Kontroly přitom opakovaně upozorňovaly, že není jasné, jak jsou tyto prostředky využívány.
Peníze do vlastní kapsičky
Konkrétním příkladem byla třeba ostravská fakultní nemocnice. Ta si v roce 2011 objednala jedenáct defibrilátorů značky Cognis. Nejprve za ně zaplatila devět milionů korun, později jí ale dodavatel poskytl výhodnou množstevní slevu 45 procent. A část peněz poslal zpět. Nemocnice proto nakonec za přístroje zaplatila jen pět milionů.
Všeobecné zdravotní pojišťovně ale nic z toho nepřiznala. Nechala si defibrilátory proplatit v plné výši. Zbylé peníze si nechala, jak popsal Dotyk.cz.
Tato „šedá zóna“ tedy umožňovala netransparentní přelévání desítek i stovek milionů korun ročně (celkem šlo až o miliardy) a vytvářela prostor pro netransparentní hospodaření i možné zneužití veřejných prostředků.
I díky tlaku a analýzám Hlídače začal stát věc řešit a ministerstvo zdravotnictví následně připravilo nová pravidla pro zpětné bonusy. Ty ani dnes nejsou zdaleka ideální, ale pořád jde o posun k lepšímu.
Konec transparentnosti
Finále však úplně šťastné nebylo – ministerstvo zdravotnictví, pod tlakem distributorů, umožnilo nemocnicím tyto informace ve smlouvách skrýt. Vlastní kontrola nemocnic ministerstvem se pak ukázala zcela nedostatečná, což dokládají korupční kauzy ve státních nemocnicích v dalších letech.
