Ve srovnání s Českou republikou má dvakrát více obyvatel ale třistakrát méně nakažených novým koronavirem. Mluvím o Tchaj-wanu, zemi, která jako jedna z mála koronavirovou krizi zvládá na jedničku.
Na Tchaj-wanu jsem studiem čínštiny strávil jeden rok: do školy jsem nastoupil v září 2019 a svým návratem do Čech v letošním srpnu jsem se na letišti jen o několik dní minul s delegací Miloše Vystrčila. Byl jsem na Tchaj-wanu dvacátého prvního ledna, kdy se na ostrově objevil první případ nákazy koronavirem a byl jsem tam i dvacátého března, kdy denní nárůst v počtu nakažených dosáhl svého rekordu… dvaceti sedmi případů.
Když se mě přátelé zrovna neptají, proč jsem se proboha vrátil do České republiky, ptají se mě na to, jak to ti Tchajwanci dokázali. Mnoho lidí si při vznesení této otázky vlastně ani neuvědomuje, jak je tváři v tvář čínské zlovůli tento počin úctyhodný. Tchaj-wanu je totiž kvůli čínskému odporu stále upíráno členství ve Světové zdravotnické organizaci, které by mu bylo pomohlo získávat i sdílet důležité informace o šíření nemoci na samém začátku pandemie.
Nejsem žádný epidemiolog ani statistik, ovšem s ohledem na to, že se v České republice ke koronaviru vyjadřují už i zubaři a zpěváci, dovolím si alespoň jako odpověď na tuto otázku přiblížit pár zkušeností, které jsem za svůj pobyt na Tchaj-wanu nasbíral.
Zaprvé: už od samého začátku byl jak vládou, tak veřejností, kladen obrovský důraz na nošení roušek. Nejdříve byly v metru povinné pro pasažéry s jakýmikoli příznaky, avšak od doby, co se potvrdila infekčnost i u asymptomatických případů, museli roušky nosit všichni. K metru se pak začaly z vlastní iniciativy přidávat různé instituce, například školy a muzea, čemuž jistě pomohlo i nařízení ministerstva školství, jež v případě dvou či více nakažených žáků ukládalo dané škole na dva týdny přerušit výuku. K tomu se připojila města rušením velkých akcí, například koncertů, bohoslužeb i školních výletů.
Tchaj-wan neselhal ani v oblasti mezinárodní dopravy. Už koncem prosince byli zkoušce teploty podrobeni všichni cestující z Wuhanu a na začátku února byl zakázán vstup všem cestujícím, kteří v posledních čtrnácti dnech byli v Číně, Hong Kongu nebo Makau. V polovině března byl vstup do země zakázán i zbytku světa.
Velmi brzy také začala platit přísná nařízení ohledně povinné čtrnáctidenní karantény. Všichni cestující z Číny a posléze ze zbytku světa (po faktickém zavření hranic turistům šlo povětšinou o Tchajwance prchajících před chaosem v zahraničí) byli přes mobil kontrolováni, jestli neopouštějí svůj hotel nebo bydliště. Poněkud méně invazivní se pak těmto navrátilcům zdály každodenní SMS zprávy dotazující se na jejich zdraví, jež je v případě jakýchkoli příznaků odkázaly na bezplatnou informační linku. Podotýkat, že trasování kontaktů probíhalo rychle a spolehlivě, asi není třeba.
Když už jsme u těch mobilů: několikrát během mého pobytu na Tchaj-wanu jsem byl vytržen ze spánku textovkou oznamující blížící se zemětřesení. Sice jsem bydlel v patnáctém patře, takže mi taková občasná zpráva, spíše než k záchraně života, dala půl minuty ke srovnání se s vlastní smrtí, ale věřím, že mnoha lidem přišla více vhod. Zprávu jsem ovšem dostal také, hned co se nákaza koronavirem potvrdila u několika cestujících na neblaze proslulé výletní lodi Diamond Princess. Byl v ní odkaz na mapu označující místa, která navštívili, společně s doporučením sebe-izolace všem, kteří se během té doby v těchto místech zdržovali.
Dalšími opatřeními bych mohl popsat ještě několik stránek. Podle týmu výzkumníků píšících pro časopis Americké lékařské asociace jich bylo nejméně 124 (a celý článek najdete zde). V boji s koronavirem jsou ale vládní nařízení pouze jednou stranou mince. Kroky tchajwanské vlády by nejspíš byly přišly vniveč, kdyby tchajwanská společnost neměla něco, co nám v Čechách zásadně chybí: solidaritu a ohleduplnost.
Solidarita začíná třeba u toho, že se vládní představitelé nestaví nad zákon a sami dodržují vlastní nařízení. Nedokážu si například představit, že by Tchajwanští politici jezdili na dovolenou po tom, co všem doporučili, aby zůstali doma, a nevím ani o tom, že by jejich prezidentka omlouvala zabijačky u svého kancléře tvrzením, že bylo prase nemocné. Naopak i po tom, co už bylo zřejmé, že je Tchaj-wan nejspíš v bezpečí, ve svých denních(!) projevech ministr zdravotnictví dále nosil roušku či dodržoval odstup a svou opatrností šel příkladem. Byl to ten samý ministr zdravotnictví, který v přímém přenosu plakal, když musel zemi oznámit ‚již‘ jedenáctého nakaženého.
I řadoví občané jsou k sobě ohleduplní, a to nejen tím, že dodržují vládní nařízení. Na rozdíl od Čechů totiž Tchajwanci chápou, že občanský život není založen jen na zákonech, které nám zakazují ubližovat druhým, nýbrž také na nepsané povinnosti upřednostňovat zdraví a prospěch druhých nad vlastním pohodlím.
Proto také, bez toho, že by jim to někdo nařizoval, nosila většina obyvatel Tchaj-peje i v letních měsících na rušnějších ulicích roušky, tedy ve vedrech sahajících až do vysokých třicítek s vlhkostí vzduchu často až devadesát procent. Mnozí podnikatelé pak z vlastní iniciativy měřili svým zákazníkům teplotu při vstupu do obchodu či restaurace a sami jim dezinfikovali ruce. Jeden podnik, který jsem navštívil, dokonce nabízel slevy za zanechání mobilního čísla k případnému trasování, tedy něco ve stylu: „my ti zaplatíme, a ještě ti dáme vědět, kdybys měl koronu.“
Na zprávy o přibývajících případech nereagovala tchajwanská veřejnost podrážděným cynismem. Místo alibismu v duchu „budeme nadávat na vládu, když to nezvládne, ale sami se na všechno vykašleme,“ vzali Tchajwanci svůj osud do vlastních rukou. V srpnu například prošla médii zpráva, že se nákaza potvrdila u jednoho asymptomatického muže, načež většina Tchajwanců začala ze dne na den nosit roušky na všech veřejných prostranstvích (a mezitím stačila hygiena vypátrat a nechat otestovat téměř pět set lidí, kteří s dotyčným přišli do styku). V tomto ohledu byli Tchajwanci dokonce tak důslední, že na začátku epidemie musela tchajwanská vláda silně omezit prodej roušek do té doby, než dokázala zajistit jejich udržitelnou výrobu.
Jaká ponaučení si tedy můžeme z Tchaj-wanu vzít? 1. Roušky a trasování jsou nejspíš nejefektivnějšími prostředky k poražení koronaviru; 2. karanténa není nesmyslná buzerace; a 3. bez rušení velkých akcí se žádný boj s pandemií neobejde. Nejdůležitější závěr ale je, že občanský život a občanská povinnost zahrnují i něco víc, než je stání na červené a házení lístků do volební urny. Až zase jednou vláda selže, nemůže nás zachránit nikdo jiný než my sami.
