Očekávat silné inovativní myšlení od velké, roztříštěné konzervativní korporace – což je obdoba státu – je naivní. Zároveň každý chápe, že ani taková korporace bez inovace nemá šanci dlouho přežít. Pro stát platí totéž. Stát se musí rozvíjet, musí inovovat a musí mít motivaci. Dnes tomu tak není, současná státní správa má sotva kapacity na udržování sama sebe v chodu.
V České republice se poslední velké inovativní kroky staly v letech 2008 až 2011, kdy se spustily základní registry a datové schránky. Dalších osm let trvalo, než si na tyto změny státní úředníci zvykli. Mezitím co se státní správy po celém světě inovovaly a digitalizovaly, zatímco český stát stagnoval. Z pěkného 28 místa na světě v roce 2008 jsme se za deset let propadli na 54 místo.
Smyslem inovací není primárně šetření peněz, ale především času, zvýšení efektivity práce a spokojenosti zákazníka. Je to hledání způsobu, jak úřednické úkony zkrátit a automatizovat. Jestliže existuje úřední postup, který má jasně definovaná a schválená kritéria (a těch je velká většina), je možné tento proces automatizovat bez přítomnosti člověka. Technologie dnes dokáží prakticky v reálném čase přijmout, vyhodnotit a rozhodnout spoustu žádostí. Stát by měl ale inovovat i o krok dál – a začít fungovat proaktivně. Například narození dítěte: správný inovativní stát se sám z matriky dozví, že se vám narodilo dítě. Každá agenda/úřad, která tuto informaci potřebuje, si každý den stáhne seznam narozených dětí a reaguje automaticky na tuto změnu. Například Úřad práce zcela automaticky strojově zpracuje tuto situaci, pogratuluje rodičům k šťastné události a vypočítá automaticky výši příspěvků na děti a tuto informaci pošle rodiči do datovky nebo mobilní aplikace. Rodič bude moci dávku odmítnout, přijmout anebo nesouhlasit s její výši. 95 % rodičů dávku přijme, zlomek ji odmítne a malé procento nebude souhlasit s výši. Tyto specifické případy par budou řešeny na úřadu práce. Automatizovaný systém na příspěvky tak sejme z občanů mnoho zbytečných úkonů, a především ulehčí práci většině úředníkům, kteří se procesu nemusí vůbec účastnit a měli by čas se soustředit na specifické a problémové případy přidělování.
Takto by na celé situaci vydělal stát, spokojenost lidí i úředníků by prudce rostla, byrokracie by ubylo, a naopak chybovost by se snížila.
Navíc toto proaktivní chování sejme z občanů povinnost provést dalších dvacet úkonů s narozením dítěte spojených (nahlášení zaměstnavateli, na sociálku a dalším úřadům), vůbec znát a pamatovat si, co kde hlásit a proč a neprošvihnout nějaký termín. Výměnu informací mezi svými agendami by si měl stát řešit sám, nikoliv přenášet tuto povinnost na občana. Stejně tak občan nesmí být povinen chápat fungování státu, naopak stát má tuto znalost z občana sejmout.
A proč to takto již dávno nefunguje? Podobných příkladů inovace bychom našli stovky. Stát ale není nijak motivován, aby je hledal. To musíme změnit. I proto vznikla naše sada doporučení 100 úkolů pro lepší stát – hledat drobné i velké kroky, jak zlepšit fungování a ulehčit všem stranám. Musíme motivovat státní správu, aby se nebála hledat inovativní řešení a zároveň, aby nebyla za nepovedené kroky trestána. Při inovacích je vždy nějaké procento chybovosti, kterého se úředníci ale nesmí bát a snažit se neustále posouvat náš stát kupředu.
