Možná si říkáte, jak zajistit, aby stát fungoval rychle, kvalitně, srozumitelně a efektivně.
Jak dosáhnout toho, aby stát komunikoval s občany lidsky a srozumitelně. Stačil by na to jeden jediný úkol, jeden jediný požadavek na stát:
Státe, občan je tvůj zákazník, nikoliv tvůj nevolník.
Chovej se tak, abys mu poskytl co nejlepší služby a zjednodušil mu život, nikoliv naopak.
Stát musí považovat občana za svého zákazníka, nikoliv „poddaného“. Vzhledem k tomu, že občan si platí za služby státu, zdá se to být logické. Bohužel, jsme svědky neustálého přibývání byrokratických nesmyslů a navyšující se nedůvěry státu k občanovi (a naopak).
Pokud by se podařilo prosadit lidský přístup státu k občanům, spousta byrokracie by velice rychle zmizela. U mnoha úředních úkonů by úředníkům stačilo položit jednoduchou otázku: “které informace občan od nás potřebuje”, “které od něj potřebujeme my”, “nemáme je již k dispozici” a “potřebujeme je opravdu všechny”?
Podívejme se na konkrétní příklad. Žadatel o ošetřovné pro OSVČ (v gesci Ministerstva průmyslu a obchodu) musí doložit v rámci požadavku potvrzení od školy o jejím uzavření. V rámci koronavirové pandemie však stát uzavřel povinně všechny školy. A i přes to stát požaduje potvrzení o tom, že je škola uzavřená. Žadatel musí kontaktovat státem uzavřenou školu a vyžádat si potvrzení, že je z nařízení státu uzavřená a dítě ji tak nemůže navštěvovat. Většina žadatelů u tohoto povinnému kroku pravděpodobně kroutí nevěřícně hlavou.
Proč na tom tedy stát trvá? Paradoxně se ukazuje, že toto potvrzení je pro MPO nejjednodušším způsobem, jak zjistit, že dítě, na které žádáte ošetřovné, existuje a je to vaše dítě. Přitom tato informace je dostupná v základních registrech a stát si k ní dokáže jednoduše přístup sehnat – jak formou vyhlášky, tak případně (pokud to legislativa neumožňuje) formou jiného úřednického kroku. Pro úředníky na MPO je však snadnější přesunout tuto povinnost ze sebe na občana a školu.
Druhým aspektem je také nedůvěra. V tomto případě je občan (nebo podnikatel) pro stát nedůvěryhodným subjektem, který je neustále nutné kontrolovat a dohlížet na něj. Místo toho, aby stát automaticky věřil, že žadatelovo dítě existuje a vyplatil mu peníze, požaduje nejprve potvrzení. Přitom by bylo pro všechny strany včetně státu lepší důvěřovat: žadatel dostane peníze na ošetřovné a v případě, že se zpětně zjistí neoprávněná žádost, stát má peníze po žadateli vymáhat.
Kombinace této nedůvěry a snaha úředníků ulehčit si práci, vytváří mnohem více problémů jak občanům, tak dalším orgánům, které mají na starosti fungování škol (např. město).
