Update: V srpnu dorazil chybějící příspěvek (duben až červenec). Ale na konci září už jsme se nedočkali příspěvku za srpen. 

Během července jsme publikovali článek o tom, jak stát nestíhá/nezvládá vyplácet (mj.) příspěvek na bydlení. A nejen vyplácet, ale i řešit podané žádosti. Shrnout celý proces a komunikaci se státní správou lze pár větami, které si žadatelé s úředníky vyměnili:

1. „Koncem července mi paní na úřadě řekla (klasické 10. kolečko s dotazem, jak je na tom moje žádost), jestli mi to ještě stojí za to, trávit tím čas. A dotaz, jestli příspěvek na bydlení opravdu tak moc chci. Jako vážně.“
2. “To ono vám určitě přišlo vyrozumění, akorát jste si toho nevšimla.” – “Nepřišlo ani datovkou, ani poštou.” – “Tak se to asi ztratilo, s tím my nic nezmůžeme.”
3. „Vaši žádost nedivím, podal jste to osobně?“ – „Ne, datovkou.“ – „Ježíš tak to se nedivte, když je tu nikdo neotvírá! Na to my nemáme čas, přijďte si osobně.“ 

A to je pouze zlomek z toho, co vše jste nám psali za zážitky s úřadem. Obvyklé bylo se také odkázat na Českou poštu, že určitě ztratili dopisy, nebo na systém datových zpráv, protože byl určitě rozbitý. Na druhou stranu, nemůžeme (a nechceme!) házet všechny úředníky do jednoho pytle, také si zažili své (viz Úředníci: “Jsme taky lidi! A poštovní holuby nám prosím neposílejte.”).

Příspěvek na bydlení po 4. měsících

Koncem srpna některým příspěvek přišel – po 4 měsících. Jak se to podařilo konkrétně v mém případě? Bohužel jsem musela, i když jsem to opravu dělat nechtěla, volat klasické kolečko call centrum úřadu – oddělení pro stav žádostí – úředník – referent – jeho vedoucí – posuzovatel žádosti – vedoucí oddělení – a nakonec (chudák dle hlasu naprosto vyřízený) nadřízený, vedoucí celého úřadu. Všichni mě odbývali tím, že nic nevidí a ať si počkám. A ejhle, pan vedoucí úřadu se podíval a co se nestalo: žádost je vyřízená a příspěvek brzy dorazí.

Koncem srpna opravdu dorazil. Nejhorší dopady nejsou ale většinou na žadatele o příspěvek na bydlení: stejně tomu bývá u příspěvku na péči. A zde už nejde o rozčilování se nad systémem, ale reálně o smutnou, vysilující a potřebnou pomoc od státu. Psali jste nám své zážitky, jeden za všechny ukazuje, že selhání státu je v tomto obrovsky bolestivé:

„Už jsem to vzdal, čekám i na příspěvek na péči o moji invalidní ženu, který je opravdu důležitý. Raději pracuju i v důchodu, než skončím v invaliditě i já.“ (Petr, 71 let)

Co a kde se stalo, kdo a kdy selhal a proč, to jsou otázky, na které musí odpovědět už někdo jiný. A nebojte, my děláme všechno proto, abychom odpovědi dostali.